"Povídka"

"Povídka" - 4. díl

24. february 2012 at 18:44 | Abby ツ
Nevěřila jsem tomu a pomalu jsem padala do prázdna. "Karol.. Kájo!" ozývalo se pořád dokola. "Karol, jdeš pozdě, vstávej!" ozývalo se. Cože? Jdu pozdě? Já otevřela oči. Byla jsem ve svém pokoji a nademnou stála máma. "Mami!!" objala jsem radostně mamku. Byl to jen sen. Byl to jenom zlý sen! Já neumírám! "Omlouvám se ti za všechno! Slibuju, že už nebudu taková!" říkala jsem mamce a pomalu jsem brečela. Byly to slzy štěstí.. "Ale Karol. Nebreč, vždyť já jsem ti už dávno odpustila" prohlásila mamka. "Ehm. Karol, ale opravdu - už musíš jít do školy, je už pozdě" upozornila mě mamka. Já se rychle oblékla a vyrazila jsem do školy. Rychle jsem si ještě udělala úkoly - i když se mi do to ho nechtělo, ale je to dobrý začátek mého nového já. Teď mě čeká ještě jedna věc.. Lukáše jsem našla u skříněk. "Luky, omlouvám se.. Chovala jsem se k tobě fakt hnusně... Odpustíš mi?" řekla jsem a doufala, že řekne ano. Místo toho se na mě podíval, usmál se a obejmul mě. Já jsem byla strasně šťastná! Jsem ta nejšťastnější holka pod sluncem! Páni, to byl pocit. Byl to neuvěřitelně dobrý pocit toho, že se všechno napravilo! Začala jsem pracovat na svém novém já a ve škole jsem se dost snažila. Místo pětek jsem dnes nasbírala dvě jedničky a ještě pochvalu. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem se dokázala jenom usmívat. Po vyučování, když jsem šla s Lukášem domů ze školy, tak kolem nás prošla maminka s holčičkou a stala se podivná věc. Holčička na mě mrkla a usmála se. Tuhle věc si od té doby nedokážu vysvětlit! :)

Konec

*Líbila se?
Ještě pro ní vymyslet jméno. Napadlo mě: Nové já, Sen (ale to by bylo všem hned jasné, co se stane..) nebo Poučení. Nic mě vážně nenapadá.. Akorát "Povídka bezejména" ale to mi přijde dost úchylný :D
Jak by jste jí pojmenovali vy?

Abb

"Povídka" - 3. díl

22. february 2012 at 20:28 | Abby ツ
Ležela jsem na silnici a někdo byl nademnou a někomu volal. Já zavřela oči. Cítila jsem strašnou bolest na hlavě a na hrudi. Připadalo mi, že tam ležím celou věčnost - hodiny, dny! Najednou mě někdo položil na něco měkkého. Ležela jsem tam v bolestech a dál si to už nepamatuju. Zdřejmě jsem ztratila vědomí. Položila jsem se do velkého prázdna. Z čista jasna jsem se najednou probudila a otevřela jsem oči. Byla jsem v nějakém pokoji a měla jsem na sobě spoustu hadiček. Byla jsem převlečená do nějaké obyčejné bílé košile. "Je zpátky!" někdo zvolal ženským hlasem. Uvědomila jsem si to. Jsem v nemocnici. "Co..co se stalo?" zeptala jsem se nejistě. "Porazilo tě auto" řekla milá sestra. Podívala jsem se na své zápěstí. "Kde je můj náramek?" řekla jsem rychle. Sestra odešla. Po pár vteřinách se vrátila, stiskla mi ruku a do ní položila barevný korálkový náramek. Já jsem už měla dobrý pocit. "Byla jsi dva týdny v kómatu, Karol" prohlásila sestřička. "Ještě jedna operace.. To zvládneš!" dodala. "Cože?!" vyhrkla jsem. Byla jsem v šoku. Někdo vstoupil do pokoje. "Tak, slečno Novotná, jedeme!" řekl nějaký doktor. "Počkat, ne!" řekla jsem. Nechtěla jsem na žádnou operaci" Vždyť jsem se sotva probudila z kómatu! "Hodně štěstí!" volala za mnou sestra. Než jsem se nadála, už jsem byla na operačním sálu. Byla jsem celá zmatená. Ale řekla jsem si, co se dá dělat. Usnula jsem. V hlavě se mi promítaly myšlenky a přišlo mi, že spím strasně dlouho. Pak jsem ucítila tlumenou bolest na hrudi - tedy spíš na břichu. Otevřela jsem oči, ale tentokrát jsem byla v jiném pokoji. Kolem mě bylo hodně přístrojů a na mě byly připojeny hadičky. Ani jsem nevěděla, co se mi stalo.. Bylo noc. Slyšela jsem pípání jednoho z přístrojů - byl to můj tep. Celou noc jsem nespala. Ráno přišla do pokoje nějaká doktorka. "To je dobře, že jsi se probudila, Karolínko" řekla vlídným hlasem ta doktorka. Bylo celkem milá. "Už se na tebe někdo přišel podívat - rodiče, kamarádi?" zeptala se mě. "Ne" "A volali alespoň?" zeptala se mě starostlivě. "Ne, nevolali" řekla jsem. "To je divné. Rodiče jsme informovali.." prohlásila. "Tvůj stav se stále zhoršuje, Karol.." Neopověděla jsem. Byla jsem v nemocnici celé týdny a nikdo se na mě nepřišel podívat. Každý den jsem se skoro ani nepohla, jelikož jsem absolutně neměla sílu. Byla zrovna středa a už bylo skoro jaro. Ani by mě nenapadlo, že jsem v nemocnici tři měsíce. Bylo mi každý den špatně a byla jsem úplně slabá. Když jsem zrovna podřimovala, tak se v pokoji bavili dva doktoři. "Chudák holka.. Byl by to opravdu zázrak, kdyby přežila" řekl jeden z nich. "Máš pravdu.. Její stav je den ode dne horší" řekl ten druhý. Zdřejmě si mysleli, že spím. Já mám umřít? Vždyť je mi teprve patnáct! Já nechci umřít.. Ale stejně jsem sama a hlavně ani rodiče se za mnou nepřišli podívat.. Já vím, ublížila jsem jim, ale já tady umírám... Večer přišla do pokoje ta milá doktorka. "Opravdu umírám?" zeptala jsem se jí. "No..ehm.. nevypadá to s tebou nejlíp. Ale vážně nechápu, proč ani jednou nepřišli tvý rodiče.." prohlásila. "Víte, ublížila jsem jim a oni se mnou nemluví" svěřila jsem se. "Aha, to je mi líto. Ale proč nepřišli tvoji kamarádi?" "K nim jsem se taky nechovala zrovna nejlíp.. Dala bych všechno za to, abych mohla vidět rodiče nebo kamarády. To chci radši umřít, než být sama.." řekla jsem a začala plakat do polštáře. "Neplač, Karol. To bude dobrý" utěšovala mě. "Nebude! Chci je vidět.." brečela jsem. "Tak já se jim pokusím zavolat.." řekla a odešla. Já jsem potichu plakala do polštáře. "Prý přijedou. Hlavu vzhůru!" zaradovala se. Já jsem byla konečně po těch třech měsících šťastná! Čekala jsem asi půl hodiny. Uslyšela jsem kroky a sedla si. To jsem neměla dělat! Najednou mě zachvátila příšerná bolest u srdce a já lapala po dechu! V hlavě se mi najednou začal promítat celý můj život - jako čtyřletá, když jsem se naučila provaz, jako desetiletá, když jsem vyhrála výtvarnou soutěž, jako čtrnáctiletá, když jsem dala Lukášovi první pusu a jako patnáctiletá, když jsem se zaradovala, že přijdou rodiče do nemocnice. Právě mi někdo tiskl ruku a já pomalu umírala..

<< 2. díl // >> 4. díl - poslední (24.2)

Abb

"Povídka" - 2. díl

19. february 2012 at 15:10 | Abby ツ
"Čau" řekla jsem jakože na pozdrav mámě. "Ahoj Karol. Pojď sem prosím" řekla máma. "Co je zas?"
"Byla jsi na tom klavíru?" zeptala se mě. "No jo, klavír.. Půjdu tam příště" "Karolíno" Jak si to jako představuješ?!" křičela na mě máma. "Tak pro jednou se svět nezboří, ne?" řekla jsem. "Už mě s tím fakt štveš! Na placené hodiny klavíru nechodíš a volali ze školy, že vůbec nejseš připravená a nemysli si, že nevím o tvém účtu za telefon!" zuřila máma. "To je jedno.. Nechte mě dneska už všichni bejt!" řekla jsem. "Není to jedno! S tátou jsme o tom mluvili. Jsi hroznej flákač! Takhle v životě ničeho nedosáhneš, když se budeš jenom neustále poflakovat!" řekla naštvaně máma. Já jsem toho už měla dost. "Přestaň na mě křičet! Nesnášim tě!!" řekla jsem a bouchla jsem dveřmi od obýváku. Zavřela jsem se v pokoji a do večera jsem byla zavřená. V noci jsem slyšela mámu, jak brečí v koupelně. Ani trochu mi jí nebylo líto. Dneska se do mě všichni naváželi už od rána, tak co. Oni mají svý problémy a vylívají si vzlek na mě. Ať se potom nediví, že jsem na ně zlá taky.
Ráno jsem vstala a šla jsem do kuchyně. Rodiče v tichosti snídali. "Co je dneska k snídani?" ptám se. Nikdo mi neodpověděl. "Ptám se znovu: Co jsem k snídani?" a zase mi nikdo neodpověděl. "Hej! Já se vás na něco ptám!" řekla jsem netrpělivě. Přišlo mi, jako kdybych mluvila do prázdna. Takhle to pokračovalo celé ráno. Nikdo mi neodpovídal, tak sjem nakonec usoudila, že jsou rodiče naštvaní, proto se mnou nemluví. No a co. Je to jejich problém. Odpoledne mi už ale vážně došla trpělivost. "Jestli to takhle bude pokračovat dál, tak se od vám odstěhuju!" řekla jsem výhružně a šla jsem si sbalit věci. Doufala jsem, že mi alespoň v tomhle zabrání - nezabránili. Vzala jsem si batoh narvaný věcmi, které jsou pro mě nezbytné a zabouchla jsem za sebou dveře. Počítala jsem s tím, že každou chvíli mě rodiče přijdou zastavit. Odešla jsem. Napadlo mě, že půjdu k dědovi, ale ten by se mnou stejně taky nemluvil. Prošla jsem úplně celým městem a zastavila se u opuštěné lavičky. Byla skoro rozpadlá, ale co. Tady je klid. Položila jsem batoh na lavičku a začal jsem o tom všem přemýšlet. Procházeli kolem mě lidé a nevšímali si mě. Až jedna čtyřletá holčička se na mě podívala a řekla mi potichu "Ahoj". Já jí odpověděla. Přišla ke mě a sundala si z ruky korálkový náramek a dala mi ho. "Děkuju ti" řekla jsem vděčně. "nemáš za co" řekla holčička a šla dál za maminkou. Tohle se stalo asi třetí den, co jsem byla no..ehm.. na ulici. Bylo mi celkem smutno. Už tři dny jsem se ani nemyla. Bylo mi to jedno. Ale pořád jsem nechápala, proč mi ta holčička dala ten náramek. Od té doby uběhl měsíc a já jsem nechodila do školy. Proč? Venku sněžilo a já jsem měla celou zasněženou deku. Začal jsem si uvědomovat to, co jsem udělala. Mamka měla tak trochu pravdu. Vlastně Lukáš taky. Tehdy ráno jsem na něj byla fakt hnusná a to mě chtěl jenom přivítat. Teď se mi chce z toho brečet. Jak jsem mohla být tak hnusná a tvrdohlavá? Pane Bože, já jsem byla ale pitomá! Neučila jsem se, nedělala jsem úkoly, prakticky jsem všechno flákala. Jo, byla jsem fakt flákač! Musím to napravit. Ale až zítra :) V té zimní chladivé noci jsem nakonec usnula s myšlenkou, že vše musím napravit. Ráno jsem si zbalila batoh a měla jsem takové nutkání se omluvit, že jsem doslova běžela. Rychle jsem chtěla přeběhnout přes křižovatku, ale najednou strašná rána! Ucítila jsem tlak na hrudi a potom, co se stalo si už pamatuju jenom ve střípkách.

<< 1. díl // >> 3. díl (21.2)

"Povídka" - 1. díl

17. february 2012 at 17:43 | Abby ツ
Tenhle motiv na povídku mě napadl před Vánoci na dramaťáku. Na horách jsem povídku konečně sepsala :) Bude dvoudílná či třídílná - podle toho, jak to vyjde. Nevím ještě, jak se bude jmenovat, ale určitě něco vymyslím ;)
-----------------------------------------------------------------
Ráno jsem se probudila. Bylo ošklivé šedé ráno a celý den jsem chtěla zůstat doma v posteli a ani se nepohnout. Najednou jsem si vzpomněla, že je vlastně pondělí. To znamená, že zase musím do školy. Ne! Chci zůstat doma! Navíc jsem jako vždy neudělala úkoly. Už na to kašlu.. "Karol, vstávej! Musíš do školy!" zavolala na mě z ničehonic máma. Nejsem schopná se ani pohnout, natož abych vstala. "Já nechci" řekla jsem otráveně. "Kájo, musíš. Dneska přeci píšete test ze zeměpisu, ne?" odpověděla. "Ach ne.. Já do školy nejdu.." řekla jsem. Máma přišla do pokoje a roztáhla žaluzie. "Co to děláš?! Moc světla" odpověděla jsem a dala si polštář přes hlavu. "Musíš vstávat, Kájo" řekla vlídně mamka a odhrnula mi peřinu. Já otráveně vstala. Vůbec se mi nikam nechtělo. V koupelně jsem strávila asi půl hodiny.
"Nezapoměň, dneska musíš jít na ten klavír - už jsi tam třikrát nebyla!" řekla máma u snídaně. Pane Bože, ještě pitomej klavír! "No jo.." nakonec ze mě vylezlo. Vzala jsem si na sebe kabát a vyrazila jsem. Byla mi zima a horší náladu jsem snad už nemohla mít. Šla jsem pomalu šedýma zasněženýma ulicema. Když už jsem konečně byla ve škole, zamířila jsem ke skříňkám. Pomalu jsem si zula boty a když jsem zrovna stála jen na jedné noze, někdo mi rukama zakryl oči a já ztratila rovnováhu. "Kterej idiot..." řekla jsem naštvaně, protože jsem se málem zkácela na zem. "Tak promiň no." řekl ten někdo. Když jsem se otočila, tak jsem uviděla Lukáše - svého kluka. "Tohle mi už prosím nikdy nedělej - víš, jak jsem se lekla?!" odpověděla jsem zuřivě. "Kájo, tak promiň. Chtěl jsem tě jenom překvapit.." řekl provinile Lukáš. "Hele, už mě to nebaví.. Nech mě, jo?" "Ok a chtěl jsem ti ještě říct, že -" "- mě nezajímá, cos mi chtěl říct! Chci být sama, ok?" přerušila jsem ho. "Fajn, ale teď by ses měla zamyslet nad tím, jak se ke mě chováš!" řekl. "já? To spíš ty! Hele nech mě být. Je konec!" řekla jsem a odešla jsem po schodech nahoru. Ani trochu mě nemrzelo to, že jsme se právě rozešli, spíš jsem měla pěknej vztek! Zamířila jsem do třídy a sedla si. Všimla jsem si, že jsem se ani neobtěžovala se učesat. Blbej den. V matice mě hned učitel poslal k taabuli a v testu ze zeměpisu jsem nevěděla skoro nic. Zničená jsem šla domů.

>> 2. díl (19.2)

Abby

 
 

Advertisement
...........|||